Jdi na obsah Jdi na menu

Květen - měsíc Panny Marie

bmv.jpgV pátek 1. 5. začíná měsíc zasvěcený Matce Boží Panně Marii. Ve většině kostelů a kaplí se konají tradiční májové pobožnosti. Tato forma mariánské úcty začala v Itálii. Zde, v květnu roku 1784, v chrámu Kamilliánů ve Ferraře, se poprvé veřejně konaly po celý květen májové pobožnosti.

Až do té doby byly májové pobožnosti spíše soukromou záležitostí, i když se také z části konaly ve větších společenstvích. Například kolem roku 1739 historická svědectví hovoří o zvláštní formě mariánské úcty v průběhu měsíce května v italském Grezzano poblíž Verony. V roce 1747 janovský arcibiskup doporučil májové pobožnosti jako domácí, pobožnosti v rodinách.

Kolem roku 1813 se májové pobožnosti konaly již ve dvaceti římských chrámech.

Z Itálie se májové pobožnosti brzy rozšířily do Francie. Jedním z nejproslulejších průkopníků májových pobožností byl jezuita Pierre Doré (1733-1816) z lotrinského Longwy. Doré tuto formu pobožnosti přinesl z Itálie. Tradice májových pobožností se šířila zejména ve spojitosti s porevolučním rekatolizačním hnutím. Byly chápany jako církevní alternativa pošetilých slavností jara dob revoluce. Od roku 1830 se pak májové pobožnosti konaly po celé Francii. 

V Belgii, ač ve formě soukromých pobožností, byly májové pobožnosti známy již v roce 1803 a poté v roce 1819 došlo k vydání příslušných publikací k pobožnostem. Kapucínský klášter Näfels (kanton Glarus) byl dalším centrem šíření májových pobožností ve Švýcarsku a to od roku 1852. Kolem roku 1860 se nedělní májová kázání stala zvykem a brzy také zvláštností mariánského měsíce. Velké oblibě se těšily májové pobožnosti také mezi věřícími v Rakousku, první zmínky pocházejí z jezuitské koleje v Innsbrucku.

Májové pobožnosti se od poloviny 19. století staly nejvýraznějším projevem mariánské úcty. Věřící dokonce formou petic žádali jejich zavedení. Aktivní účast mnohých biskupů na těchto pobožnostech byla jasným výrazem jejich souhlasu. Vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie z roku 1854 bylo pro rozvoj májových pobožností velmi silným impulsem. Toto dogma bylo v řadě diecézí oficiálně vyhlašováno následující rok právě v průběhu měsíce května, často ve spojitosti s májovými pobožnostmi. Mnohdy velmi zvláštní politické a církevní okolnosti se staly důvodem pro výraznou propagaci májových pobožností, například během konfliktu mezi církví a státem (1872-1887, období Kulturkampfu v Německu) a během obou světových válek. Po vypuknutí 1. světové války, papež Benedikt XV. přímo nařídil, aby modlitba za mír, kterou sám v roce 1915 napsal, byla přednášena během jeho velmi oblíbených májových pobožností.

Během 2. světové války byly májové pobožnosti opět vřele doporučovány. Již v roce 1939 papež Pius XII. vyzýval věřící k modlitbám a pobožnostem v průběhu května za mír mezi národy. Zejména pak děti se měly těchto modliteb účastnit – to bylo papežovým zvláštním přáním, které velmi často ve válečných letech opakoval. V encyklice Mediator Dei (1947)  jsou májové pobožnosti doporučovány jako jeden z úkonů zbožnosti.

Od svého počátku byly májové pobožnosti a s nimi spjaté kající úkony dvojím způsobem  zakořeněny ve farním společenství: jako nová oblast založená na společné modlitbě v rodině a jako pobožnost v kostele. Postupem času se májové pobožnosti staly každodenní záležitostí. Májovým pobožnostem na začátku a konci měsíce května předsedal zpravidla sídelní nebo pomocný biskup. Především ve 20. století se stal sklonek dne vhodnou dobou pro májové pobožnosti.

Zpočátku se pobožnosti konaly jak ráno tak i večer. Rozhodující roli v určování doby konání pobožností hrála sociální struktura v jednotlivých farnostech. Ráno patřilo zpravidla Mším svatým. Pobožnosti obvykle trvaly hodinu až hodinu a půl. Svou strukturou májové pobožnosti v mnohém odpovídaly nedělnímu požehnání, neboť zahrnovaly promluvu nebo kázání a/nebo meditaci, zpěv litanií – většinou Loretánských (příležitostně také žalmů) a modlitby. Na závěr pobožnosti bylo udělováno požehnání, někdy i s ciboriem nebo s monstrancí. Požehnání bylo řazeno na začátek nebo na konec pobožnosti nebo bylo v úvodní i závěrečné části.

V májových pobožnostech hrály podstatnou roli právě slavnostní prvky. Kromě speciálně vyzdobeného májového oltáře se kladl velký důraz na další „vrcholy“ pobožnosti. Hlavní z nich představoval výstav Nejsvětější Svátosti – velmi často ve smyslu stále typicky barokní piety.

Vedle společných májových pobožností v chrámech se mariánská úcta rozvíjela v rodinných kruzích formou soukromých mariánských pobožností. Kniha „Měsíc Panny Marie“ (Vídeň 1837) napsaná P. Beckxem SJ obsahuje podrobný návod k mariánským pobožnostem v rodinném kruhu. Tato spojitost s předcházející modlitbou v rodině se ukázala být velmi podstatným aspektem šíření mariánské úcty v této její nové podobě. Ke členům rodiny se často přidávali sousedé a známí a společně vykonávali pobožnost. Součástí takových domácích pobožností byly modlitby a písně, modlitba posvátného růžence, Loretánské litanie spolu s úvahami z brožurky k májovým pobožnostem. Zvláštností těchto pobožností byl malý rodinný májový oltář.

Později byly soukromé májové pobožnosti doporučovány těm věřícím, kteří se vzhledem ke vzdálenosti nemohly účastnit pobožností konaných v kostele. Za zmínku stojí také následující autoři brožurek k soukromým májovým pobožnostem: nejstarší a nejvlivnějšími jsou jezuité Annibale Donese (†1754), Francesco Lalomia (1749-1813 a Louis Debussy (1788-1822). Známými jsou také Vincent Pallotti (1795-1850) a Jan Bosko (1815-1888). John Henry Newman (1801 -1890) také vydal knížku, která se užívá dodnes.