Jdi na obsah Jdi na menu

Homilie na 6. neděli velikonoční

8. 5. 2010

Homilie na 6. neděle velikonoční
Dům modlitby, význam kostela

Křesťané budují stavby určené k bohoslužbě. Takové viditelné kostely nejsou prostá místa setkání, ale znamenají a ukazují církev, která v tom místě žije, Boží příbytek mezi smířenými a s Kristem spojenými lidmi (srv. KKC 1180).

Tradičně se staví, pokud to okolnosti dovolí, přímo k východu. Obrácení k východu při modlitbě bylo křesťanům vlastní po celou historii Církve.

Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce - zdroj světla a života. Tím pravým zdrojem světla a života je Kristus a naším obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení ke Kristu a zaměření na Něj v očekávání jeho příchodu na konci časů.

Všechny archeologické nálezy také potvrzují, že oltář byl v křesťanském chrámě vždy postaven tak, aby kněz i lid byli při mši svaté společně obráceni k východu.

Dům modlitby slouží k tomu, aby se v něm zpřítomňovala Kristova Kalvarská oběť, uchovávala Nejsvětější Eucharistie, shromažďovali se věřící a aby zde byl uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel. Chrám se má skvít čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady. V tomto Božím domě má všechno ukazovat Krista, který je přítomen a působí na tomto místě (srv. KKC 1181).

Oltářem Nové smlouvy je Pánův kříž, z něhož pramení 7 svátostí. Na oltáři se zpřítomňuje tato oběť kříže.

Svatostánek v kostelích má být umístěn "na velmi vznešeném místě s největší poctou". "Ušlechtilý vzhled, umístění a bezpečnost eucharistického svatostánku" mají napomáhat adoraci Pána, který je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní, nikoli tuto adoraci potláčet, odsouvat do roviny soukromé zbožnosti.

Ambon: "Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se přirozeně obrací pozornost věřících" (srv. KKC 1182-1183).

Shromáždění Božího lidu má svůj počátek ve křtu; kostel tedy má mít místo pro slavení křtu (baptisterium) a má napomáhat ve vzpomínce na křestní sliby (svěcená voda).

Zpovědnice
Obnova křestního života vyžaduje pokání. Kostel má tedy sloužit k projevům lítosti a k přijetí odpuštění, a vyžaduje, aby v něm bylo vhodné místo k přijetí kajícníků.

Silentium
Kostel má být také prostorem, který vybízí k usebranosti a k tiché modlitbě, která prodlužuje onu velkou modlitbu eucharistie a dává jí proniknout do nitra (srv. KKC 1185).

Místo pro Svaté přijímání
Nedílnou součástí naprosté většiny kostelů byla po dlouhá staletí mřížka, která měla symbolicky oddělovat sakrální a profánní prostor. Byla také místem svatého přijímání.

Poslední dobou se hodně diskutuje o tom, jakým způsobem přijímáme a proč se ve
většině kostelů lidé řadí do fronty, postupují v ní a když svatou Hostii přijmou, otočí se a pospíchají zpět na své místo. Jedno vysvětlení se nabízí:

Tato fronta symbolicky vyjadřuje Církev putující. Krásná a výrazná symbolika. Všichni patříme do Církve putující, putujeme tímto světem ve snaze dosáhnout společného cíle – nebeské blaženosti. Na první pohled to zní logicky, ale…

Je nutné užívat tohoto symbolu putování právě v této posvátné chvíli, těsně před setkáním s Pánem? Když se setkáváme s váženým či milovaným člověkem, soustředíme se přece na něco úplně jiného: na to, abychom jej co nejsrdečněji pozdravili, projevili radost z našeho setkání a také na to, jak mu dát najevo, že si jeho přítomnosti velmi vážíme.

Neměli bychom se o to snažit zejména při mši svaté? Myslet na to, že přichází Ten, kterého jako nikdy jindy máme tak blízko před očima?

Naši předkové přijímali Tělo Páně jen v kleče a do úst a tato tradice je natolik dlouhá, že nikdo z vážených teologů už neví, kdy přesně začala. Když se podíváme do všech liturgických knih, které se nám dochovaly, včetně těch z prvních křesťanských staletí, nenajdeme tam jiný způsob svatého přijímání, než v kleče.

K pokleknutí je ale třeba poněkud přeladit své myšlenky. Zbavit se pocitu chvátání, starosti o to, abych nešlápl na paty tomu, kdo je přede mnou a nezdržoval ty, kdo jdou za mnou. Pokleknutí znamená odložení takových zbytečných starostí. Pokleknutí nám říká: Zastav se na chvíli, přestaň s tím svým ustavičným spěchem.

Není to pro většinu z nás náhodou aktuální téma? Nestěžuje si většina z nás na to, že se neustále za něčím ženeme, že nic nestíháme, že se neumíme na chvíli zastavit, ztišit, pozvednou své myšlenky k Pánu, jak jsme o tom rozjímali o velikonoční vigilii, když jsme se zamýšleli nad slovy sursum corda! – vzhůru srdce?

Putující fronta nám v tomto zastavení se a ztišení příliš nepomůže, ve frontě jsem zákazník se svojí poptávkou: musím se dostavit na místo nabídky, dávat pozor na to, abych nepředběhl toho, kdo si objednal přede mnou a hlavně nesmím zdržovat ty, co jsou za mnou.

Ve frontě je třeba pořád postupovat, jít, nebo i běžet… Ve frontě už také pomalu nejsi ty, ale je prostě fronta. Jsi jen součástí pohybujícího se davu a jakékoli vybočení – jakýkoli pochod jiným rytmem a směrem, než jakým jde celek, se ostatními vykládá jako narušení jednoty. Každý si tě všimne. Většina tě bude hodnotit: „Kam to jde? Co to dělá? Proč nejde tak, jako já?“

Většina z nás ve svém dětství a dospívání Tělo Páně přijímala jinak než je tomu dnes. Mřížky byly neodmyslitelnou součástí našich kostelů. Malým dětem mřížky připadaly dosti dlouhé a podávající kněz byl většinou jen jeden. Často se stalo, že jsme v kleče u zábradlí čekali i poměrně dlouho, než se kněz vrátil k nám.

Jeden muž mi o tom nedávno vyprávěl a říkal: „Když jsem chodil pro Svatou Hostii k mřížce, také jsem putoval, ale nemusel jsem pochodovat jako to dělají husy, v řadě za sebou. Šel jsem svojí vlastní cestou a přece ve spojení s ostatními – vždyť jsme měli stejný cíl! Když jsem přišel, nastala adorace, okamžik klanění Pánu přítomnému v ciboriu. Nesl jej kněz a já si představoval jak jej nese Josef s Marií, nebo jak jej veze oslík do Jeruzaléma; jak nesou k pohřbu jeho mrtvé tělo obětované za nás. Klečel jsem a čekal. Na tyto chvíle jako kluk vzpomínám nejraděj. Přišel jsem já a On za chvíli přijde ke mně. Přijde, jak slíbil. To čekání v kleče u zábradlí až přijde, bylo celoročním adventem plným vnitřního vzrušení a posvátného napětí.

A On vždycky přišel! A začala hostina. Opravdová hostina, u stolu, jako u nás doma, jako u poslední večeře. Ta mřížka pro nás totiž nikdy nebyla bariérou, zátarasem, nýbrž stolem, k němuž jsem Kristem pozván i já, malý prcek stejně jako prcek Zacheus. A Ježíš i mně, docela malému klukovi říká: „dnes musím zůstat u tebe!“

V kostele u mé babičky ministranti na tuto mřížku těsně před přijímáním s důstojností položili bílý ubrus. Čistý, naškrobený, vyšívaný, krásný. Někdy jsem na tento čistý ubrus položil mé ušpiněné, klučičí ruce. Babička se hned trochu zamračila a já už věděl, co mi chce říct.

Dnes je to jinak. Všichni někam chvátají, všichni někam rychle jezdí rychlými auty a létají rychlými letadly – aby něco nezmeškali, aby někoho nezdržovali. Na zastavení se a zamyšlení není čas.

A tak se mi trochu stýská po dnech, kdy jsem se krmil Chlebem života jako doma, u stolu, s bílým ubrusem, bez chvátání. Stýská se mi po těch dlouhých vteřinách mé adorace u mřížky. Stýská se mi po knězi, který se s Tělem Páně, pomalu blížil ke mně, já měl dost času na to, abych se mu náležitě poklonil, jako Tomáš když před Ním padl na kolena a vyznal „Pán můj a Bůh můj!“

A já jsem z každé mše svaté odcházel plný radosti: Přišel jsem k němu a On přišel ke mně. A jednou přijde i na konci časů, jak slíbil. Přijde i ke mně, malému a nehodnému.“

P. Vlastimil Vojtěch Protivínský