Jdi na obsah Jdi na menu

Kostel je paradoxní stavbou: nemá své základy dole, nýbrž nahoře - je totiž domem Božím

1. 2. 2013

duch-liturgie.jpgČlánek zveřejněný 1. 2. 2013 v Horáckých novinách informuje o nedávno uskutečněné přednášce o liturgickém prostoru konané zde v Třebíči. Autor článku pak přináší hned několik kontroverzních tvrzení, údajně vyslovených přednášejícím. Například to, že dnes už prý nemá smysl symbol, který byl v liturgii vždy považován za velmi důležitý, tedy obrácení celého shromáždění včetně kněze směrem ke kříži a k východu. Dnes se prý obec věřících obrací ke Kristu přítomnému mezi nimi v tomto společenství. Pro věřící je to prý překvapivá informace.

Za překvapivou bychom však mohli označit spíše skutečnost, že prefekt kongregace pro nauku víry, nynější papež Benedikt XVI. tvrdí pravý opak a připomíná, že liturgická obnova min. století sice vytvořila novou ideu bohoslužebné formy, podle níž má být mše sloužena směrem k lidu a oltář má být postaven tak, aby se kněz a lid na sebe vzájemně dívali (pouze to prý odpovídá smyslu křesťanské liturgie a požadavku aktivní účasti věřících), říká však, že toto je křesťanské bohoslužbě naprosto cizí.

Benedikt XVI.: Myšlenka, že slavení směrem k lidu byla původní formou, je zcela mylná

"Tyto závěry se zdály být natolik přesvědčivé, že se všude zřizovaly nové oltáře pro sloužení mše tváří k lidu, aniž by koncil něco takového požadoval", píše kard. Joseph Ratzinger např. v knize Duch liturgie v kapitole Oltář a směr modliteb v liturgii. Zároveň však k tomu dodává: "Myšlenka, že slavení versus populum (směrem k lidu) byla formou původní a zvláště formou Poslední večeře, je zcela mylná! V křesťanském starověku nikdy nemohla vzniknout myšlenka, že by předsedající měl zaujmout místo čelem k lidu. Všichni seděli nebo leželi na stejné straně stolu ve tvaru podkovy... Navíc podobu křesťanské bohoslužby nelze odvozovat pouze z hostiny".

Mše sv. je zároveň a neoddělitelně připomínkou oběti, v níž se zvěčňuje oběť kříže, a posvátnou hostinou přijímání Pánova Těla a Krve, což jasně vyjadřuje Katechismus katolické církve (čl. 1382). Obětní charakter tedy musí být při mši respektován.

"Naopak obrácení kněze k lidu formuje obec v jeden do sebe uzavřený kruh", píše dále kardinál Ratzinger. "Svou podobou už není otevřena dopředu a vzhůru, ale uzavírá se sama v sobě. Společné obrácení kněze a lidu k východu neznamenalo, že kněz lidem ukazuje záda, protože tak důležitou roli nikdy nehrál", říká doslova současný papež. "Jako se v synagoze společně pohlíželo směrem k jeruzalémskému chrámu, tak se v křesťanské bohoslužbě pohlíželo společně k Pánu Ježíši. Jako putující lid Boží se vydávají vstříc k přicházejícímu Kristu."

Svatý otec ve zmíněné knize vyvrací také myšlenku, že křesťanské shromáždění, když se na sebe s knězem navzájem dívá, obrací se ke Kristu přítomnému v tomto shromáždění. S touto myšlenkou přišel již A. Häussling a papež Benedikt XVI., ještě coby kardinál Ratzinger k tomu říká: "Zdráhám se uvěřit, že známý recenzent myslel tuto námitku vážně. Tak jednoduše přece obraz Boží v člověku nevidíme... Abychom jej mohli uvidět, potřebujeme k tomu nový pohled víry. Musíme se mu učit a tomu právě slouží Eucharistie!"

Novodobé kostely nemají mnoho společného ani se starobylou tradicí Církve, ani s posledním koncilem

Jde-li o novodobou, tzv. pokoncilní sakrální architekturu, je nutno říci, že ta se z velké většiny zpronevěřila nejen tradici Církve, ale i II. vatikánskému koncilu. Tvrdí to např. Paolo Portoghesi, přední italský architekt a nestor postmoderny. Připomíná, že koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium jasně konstatuje, že nové formy mají organicky vyrůstat ze stávajících. Přesto si v posledních desetiletích téměř nikdo nedělal starosti s vůlí koncilu, tvrdí Portoghesi.

V dějinách architektury spatřuje dvě konstanty, přítomné v sakrální architektuře od raněkřesťanských dob: perspektivní hloubku, vyjádřenou zpravidla podélným rozvrhem, která upomíná, že křesťan je na cestě ke spáse, a výrazný vertikální rozměr, odkazující k Bohu. Kostel je paradoxní stavbou, říká italský architekt s odkazem na sv. Augustina, nemá totiž své základy dole nýbrž nahoře. Je totiž domem Božím.

Od 60. let minulého století ovšem byla proti sobě stavěna představa chrámu duchovního a chrámu z kamene, ačkoliv v celé křesťanské tradici jde o pojetí komplementární. Zpochybněna byla dokonce sakrálnost kostela samého, postulovalo se křesťanství bez svatyně, abstrahující od toho, co je Eucharistie a reálná přítomnost Krista v této svátosti. Kostel ale byl a má i zůstat domem Božím. „Považuji za věc zcela zásadní, aby ve velkém městě byla možnost otevřít bránu a pohledět k oné rozsvícné lampičce, která svědčí o Boží přítomnosti,“ říká italský architekt. Připomíná, že v řadě evropských jazyků sama etymologie slova kostel ukazuje na to, že je Božím domem. Pochází totiž z řeckého kyriakòn, které znamená: „to, co náleží Pánu“.

„Kněží a lid věděli, že společně směřují k Bohu. Neuzavírali se v kruhu, nehleděli na sebe navzájem, nýbrž jako Boží lid na cestě se obraceli k východu, směřujíce ke Kristu, jenž jim vychází vstříc.“ Díky tomu liturgie a sakrální architektura měla vždy kosmický rozměr

V Německu ovšem v pokoncilní sakrální architektuře převládá model zvaný communio, a tedy způsob uspořádání kostela, ve kterém lidé sedí proti sobě, jednota liturgického prostoru je rozbitá ve prospěch mnohosti úběžníků a kosmický rozměr liturgie se zcela vytrácí. Podle Portoghesiho je to v rozporu s vůlí koncilu. Na důkaz toho cituje otce koncilní konstituce o liturgii, jezuitu P. Josefa Jungmanna, který na vysvětlení orientace liturgie ustálené už v raněkřesťanské době napsal: „Kněží a lid věděli, že společně směřují k Bohu. Neuzavírali se v kruhu, nehleděli na sebe navzájem, nýbrž jako Boží lid na cestě se obraceli k východu, směřujíce ke Kristu, jenž jim vychází vstříc.“

Díky tomu, jak připomíná Portoghesi, liturgie a sakrální architektura měla kosmický rozměr, který se v posledních desetiletích vytratil. Zastoupila ho jistá klerikalizace liturgie. V nové verzi se kněz stává centrálním bodem a hlavním hrdinou. Protiváhou k tomu měla být takzvaná aktivní účast a kreativita společenství připravujícího liturgii. Tak se ale stalo, že se Bůh dostal do druhého plánu a veškerá pozornost se soustředila na lidi, kteří při liturgii něco dělají. V těchto stopách jde také architektura nových kostelů.

Architektura kostelů má respektovat hloubku a vertikalitu, vlastní od pradávna křesťanským chrámům. Kostel není místem k relaxaci či přátelským sešlostem. Vcházíme do něj, abychom se přiblížili k Bohu

Podle Protoghesiho přišel čas věci vyjasnit a učinit přítrž zmatkům. Architektura kostelů má respektovat hloubku a vertikalitu, vlastní od pradávna křesťanským chrámům. Kostel není místem k relaxaci či přátelským sešlostem. Vcházíme do něj, abychom se přiblížili k Bohu. Architektura chrámu má tedy připomínat tento rozměr - setkání s Bohem, vysvětluje Paolo Portoghesi. Zároveň každý jednotlivý kostel je částí univerzální církve a toto tíhnutí k univerzalitě by mělo být v architektuře tematizováno, dodává.

____________________________

Patrně nejslavnějšího současného italského architekta oslovil u příležitosti jeho 80. narozenin měsíčník 30 Giorni. Paolo Portoghesi v rozhovoru vyprávěl také o své víře. Vyrostl v katolické rodině. Válečná léta prožil - jak říká – poněkud v izolaci, ponechán svým myšlenkám. Vzpoury a krize mládí mu pomohla projít velká křesťanská kulturu, zejména francouzská: Charles Péguy, Jaques Rivière, Georges Bernanos, ale také Pascal. Právě ti mu také pomohli v 80. letech k plnému návratu do Církve, s nímž přišel také intenzívní prožitek projektování a stavby kostelů. Jedním z jeho posledních projektů je kostel sv. Benedikta, navržený jako pocta papeži Benediktu XVI. u příležitosti 60. výročí kněžství. „Zároveň má jít o prosbu, aby sv. Benedikt chránil svoji Evropu v těchto těžkých časech,“ dodává Paolo Portoghesi.

V článku jsou kromě citací z knihy Duch liturgie použity také materiály, které zveřejnilo Radio Vaticana