Jdi na obsah Jdi na menu

Moderní psychologie, která se k lidské duši nezná, odvádí křesťanskou víru od jejího cíle

22. 7. 2013

Znechucení politikou či naopak horlení pro určitou politickou opci jsou dvě - zdánlivě protikladné a skrytě se podporující - varianty téhož pokušení. Tento svod má gnostickou inspiraci: odvádí od skutečných dějin světa, v nichž se nevede boj o nic menšího než o lidskou duši, a odmítá Boha Stvořitele předstíráním, že Jeho existence nestojí zmínku.

 

Vtírá se skupinovou dynamikou, která vytváří dojem dějinné nutnosti, v níž je spása druhotná anebo samozřejmá. Moderní psychologie, která se výslovně k lidské duši nezná a znát nechce, tak odvádí křesťanskou víru od jejího cíle. Neprodyšně a nenápadně uzamyká duši do sebe a tím ji obírá o svobodu plynoucí jedině ze vztahu k Tomu, který je zároveň jejím Stvořitelem i Spasitelem. Nejmocnějším výrazem této – dnes již globální - dynamiky, v níž se projevuje jakési spojení psychologie a politiky, je takzvaná demokracie.

 

V dějinách totiž žádná demokracie nebyla ustavena demokraticky, nýbrž za pomoci lži a násilí, pro což bylo zavedeno eufemistické označení revoluce, většinou ozdobené nějakým oslavným přívlastkem. Ostatně, náhodou není ani to, že minulé totalitní režimy se nezřídka rodily z demokracie. Dnes bývá běžný občan držen v šachu poukazem na konspiraci globálního terorismu, dříve to byl např. americký imperialismus a ještě před tím tzv. tmářství. Jak vlastně mluvit o reálném světě stále více zaplétaném do mediální sítě sofistikovaných abstrakcí a spekulací?

 

Přece se však svět spojuje a sjednocuje, a to nepoliticky. Zástupy mladých lidí, kteří se v těchto dnech sjely do brazilského Ria de Janeiro, jsou toho důkazem, který je zjevný jakoby navzdory médiím. Anonymita a odosobnění, které jsou zásadními rysy globalizující se demokracie, přestávají v tomto setkání s Kristem mít navrch, aniž by musely být zastírány bulvární vlezlostí, soustředěnou na intimitu mediálních celebrit. Víra se tak zviditelňuje ve vztazích, jež nemají onu mělkost, kterou požaduje demokracie či přesněji mediální stav věcí; vymykají se zpod jeho vlivu.

 

Boj, který je v dějinách veden o lidskou duši, je zastírán a suplován jinými zápasy, které je člověk sváděn vést lidskými prostředky, ale v nichž duše prohrává, přikloní-li se člověk plně na jednu stranu: k levici či pravici, ke komunismu či nacismu, islamismu či sionismu apod. Gnóze totiž klade střídavý důraz na boj, který vydává za věčný a na odstranění rozdílů.

 

V současnosti dospěly tyto snahy až k bodu, kdy se pokoušejí odstranit rozdíl, jenž je zásadní, viditelnou a účinnou stopou stvořitelské i spásonosné činnosti jediného Boha, totiž pohlavnost člověka, stvořeného jako muž a žena. Absurdní odstraňování tohoto rozdílu v globálním měřítku a pod záminkou demokracie není ničím jiným než duchovní záští, která míří proti církvi či přesněji proti vztahu Krista a církve, tedy onomu „velkému tajemství“, které sv. Pavel ztotožňuje s tajemstvím lásky mezi mužem a ženou (Ef 5,31-33).

Komentář zveřejnilo 21. 7. 2013 Radio Vaticana.