Jdi na obsah Jdi na menu

P. František Pařil

29. 9. 2015

p-paril-frantisek1.jpgPater František Pařil se narodil 27. ledna 1911 v obci Vidonín poblíž Velké Bíteše. Rodiče Pařilovi, Josef a Marie, rozená Klímová, hospodařili na poměrně velké zemědělské usedlosti a vychovávali k poctivému a bohabojnému životu děti ze dvou manželství Josefa Pařila.[1] Dva syny, Františka a jeho bratra s neobvyklým křestním jménem podle jednoho z prvních šiřitelů křesťanství v Podunají, bavorského zemského patrona Severina, nechali za velkých obětí vystudovat na kněze.

František započal své vzdělávání na měšťanské škole ve Žďárci u Tišnova. Dále absolvoval reálné gymnázium v Tišnově a studium zakončil po pěti letech strávených na brněnském římskokatolickém alumnátě (ústav sloužící k ubytování a výchově mladých adeptů kněžství při studiu bohosloví).

 

Na kněze byl vysvěcen v roce 1937. Jeho prvním působištěm se staly Boskovice, kde se v hodnosti kaplana zdržoval do roku 1940. Odtud jej církevní nadřízení poslali do Deblína v tišnovském okrese. Pobyl tam však pouze do poloviny roku 1941 a pak se stěhoval do Třebíče. Z Třebíče byl po dalším roce služby přeložen do Ostrova nad Oslavou již ve funkci administrátora farnosti. Po dalším roce přešel do Olešnice na Moravě, kde působil půl roku opět jako kaplan a již byl na cestě do dalšího působiště, Podivína v okrese Břeclav (1944). Ani zde se dlouho nezdržel, pouhého tři čtvrtě roku. Následovala další farnost, tentokrát Volfířov u Dačic, kde otec František pobyl nejdéle ve své dosavadní kariéře, celé čtyři roky. Jeho posledním působištěm se od 8. července 1948 stal Horní Újezd na Třebíčsku, jen několik kilometrů vzdálený od farnosti babické.

 

Tak časté překládání faráře nebylo před rokem 1948 v rámci katolické církevní správy obvyklé (později se staly frekventované změny působiště běžnou známkou nelibosti církevních tajemníků). Máme-li se v této otázce spolehnout na autenticitu výpovědí otce Pařila, pak se při sdělování svých biografických údajů před vyšetřovateli StB vyjádřil následovně: „Svou nepřetržitou pouť po tolika farách vysvětluji tím způsobem, že jsem byl u tehdejší vysoké církevní hierarchie špatně zapsán a nebyl jsem oblíben pro své kladné stanovisko k lidem.“ [2]

 

Jediná veřejná činnost, ke které se pater Pařil hlásil, byla funkce pokladníka v boskovické Charitě v letech těsně před válkou. Jinak uváděl, že politicky nebyl nikde organizován ani se nijak veřejně neexponoval. Avšak podle některých ústních pramenů byli pravděpodobně katoličtí kněží postupně zatažení do „babického případu“ vytipováni například i podle toho, zda byli veřejnými podporovateli lidové strany. O pateru Pařilovi, jakkoli se v novém působišti projevoval „zdrženlivě“, měla Bezpečnost zjištěno, že v poválečných letech agitoval mezi věřícími pro stranu lidovou a politiku komunistů kritizoval jako „bezbožeckou“ a neodpovědnou. Dokonce měl i po únorovém převratu přesvědčovat zaryté komunisty ve své farnosti o nejistých vyhlídkách na udržení moci jejich strany a o zákonitosti trestu, který na ně musí dopadnout za podíl na nepravostech páchaných KSČ.[3] Pro tyto a další výhrady vůči „lidově demokratickému zřízení“ byl František Pařil důsledně sledován.

 

V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je pochopitelné, že vytrvalé pozornosti Bezpečnosti nemohly ujít schůzky otce Pařila s jedním z jeho farníků, Antonínem Mityskou z Horního Újezda. Antonín byl synem sedláka Františka Mitysky. V roce 1943 otec zemřel a Antonín byl v necelých šestnácti letech nucen převzít jeho místo v hospodářství. To bylo pro nezkušeného mladíka příliš; poúnorové poměry a tlak na soukromé zemědělce ho postavily do situace, pro niž nedokázal najít řešení. Na jaře roku 1951 se Antonín Mityska stal snadným „úlovkem“ údajného agenta zpravodajské služby CIC, „kapitána“ Ladislava Malého, který obcházel krajem, vyhledával muže ochotné vystoupit otevřeně proti režimu a „vytvářel ilegální skupinu“ ukrývající se v hájovnách a u spolehlivých rolníků.[4] Kromě nepromyšleného a zázemí skupiny ohrožujícího útoku na funkcionáře MNV a komunisty v Cidlině[5] zneužil agent Malý Antonína Mitysku i k navázání kontaktů s paterem Pařilem.

 

paril02-zatykac.jpgV noci ze 24. na 25. června 1951 přivedl mladý Mityska na faru do Horního Újezdu nejen kapitána Ladislava, ale i sedláka Antonína Plichtu staršího ze Šebkovic, známého partyzánského velitele z časů okupace, aktivního člena lidové strany a odpůrce kolektivizace (Plichta se v té době rovněž skrýval před zatčením). Oba výše uvedené místní zemědělce otec Pařil znal a důvěřoval jim. Zarazilo ho, že přišli ozbrojeni. Tím hůře by se mu však odmítalo vpustit je na faru i s kapitánem Malým, který v něm budil na první pohled podezření svým arogantním a neopatrným vystupováním i tíhnutím k alkoholu. Navzdory varování patera Pařila, že je na faře sledován, zdrželi se u něj nezvaní návštěvníci až do večera 26. června 1951. Dokonce si na faru prostřednictvím kuchařky Heleny Nestrojilové pozvali manželku Antonína Plichty, se kterou chtěl její muž probrat ukrytí celé své rodiny před zatčením. Posilněni jídlem a pitím z farní kuchyně vydali se „partyzáni“ zadním vchodem přes zahradu „za dalšími úkoly“. Poslední úkol kapitána Malého, přepadení schůze členů vedení MNV Babice v místní škole večer 2. července 1951, skončil zastřelením tří účastníků jednání (učitele Tomáše Kuchtíka, skladového dělníka Bohumíra Netoličky a zedníka Josefa Roupce) a postřelením tesařského dělníka Františka Bláhy. Střelbu vyprovokoval Ladislav Malý za účasti Antonína Mitysky. Následoval dramatický zátah na pachatele a jejich pomocníky z rodiny Plichtovy, který následujícího dne neměli přežít další dva lidé: Antonín Plichta mladší a sám kapitán Malý. Jihlavská StB od ranních hodin 3. července 1951 a ve dnech následujících zatýkala ve velkém.

 

Pro otce Pařila si přišli na faru v 17 hodin vpodvečer 5. července 1951, právě ve chvíli, kdy se modlil ve svém pokoji. Dopravili ho do věznice v Jihlavě. Zde ho vyšetřovatelé začali násilnými metodami zpracovávat, aby vypovídal podle role, která mu byla v akci „Teror“ určena. Donutili ho hlavně k těmto doznáním: byl podrobně informován a podporoval činnost „protistátní skupiny Ladislava Malého a Antonína Plichty“, souhlasil s poskytováním úkrytu členům skupiny na faře a zásoboval je potravinami. V době pobytu teroristické bandy na faře ve dnech 24.–26. června se měl rovněž aktivně účastnit plánování vyvraždění 15 osob prokomunistického smýšlení v Šebkovicích a měl slíbit poskytnutí farního sklepa jako shromaždiště k uvedené akci, případně k pozdějšímu ukrytí výsadkářů, kteří by podporovali násilný zvrat poměrů. Dále měl zapůjčit Ladislavu Malému psací stroj k napsání letáků zastrašujících obyvatelstvo, napomáhat při zprostředkování úkrytu pro rodinu Antonína Plichty a zneužít zpovědi k informování matky Antonína Mitysky o místě pobytu jejího syna. V tisku i při soudním přelíčení se náležitě využil následující detail: farář František Pařil měl darovat teroristům požehnané růžence, udělit jim kněžské požehnání a slíbit, že se bude modlit za zdar jejich činnosti (obdoba oblíbeného propagandistického klišé o kněžích žehnajících zbraním fašistů za druhé světové války nebo imperialistů táhnoucích na lidově demokratický tábor).

 

p-paril-frantisek.jpgFrantišek Pařil byl souzen Státním soudem oddělení Brno v prvním jihlavském monstrprocesu, uspořádaném deset dnů po střelbě v babické škole ve dnech 12.–14. července 1951. Senát ve složení JUDr. Vojtěch Rudý (předseda), JUDr. Kočí a JUDr. Pavel Vítek (přísedící), dále Antonín Hauf a František Dvořák (soudci z lidu) vynesl třetí den jednání nad otcem Pařilem rozsudek smrti na základě obvinění z velezrady (úmysl ukrýt parašutisty vyslané cizí mocností a spolčení s agentem cizí mocnosti) a pomoci při sabotáži dle § 7 odst. 2 a § 84 odst. 1 a 3 trestního zákona. Obhajoba i možnost odvolání byly v této tragické justiční frašce pouhou zdržující formalitou. Již 1. srpna 1951 Nejvyšší soud odvolání zamítl. Atmosféru kolem procesu náležitě „zahustila“ zuřivá propagandistická kampaň. Kněží působící na jižní Moravě a na Vysočině museli sepsat odsuzující vyjádření ke „zločinům kněží – pomocníků babických vrahů“. Brněnského biskupa ThDr. Karla Skoupého donutili v internaci dne 15. července 1951 vyslovit nad Františkem Pařilem z hlediska církevního práva neplatný výrok o církevní degradaci (vztahoval se i na společně k smrti odsouzeného babického faráře patera Václava Drbolu).[6]

 

František Pařil podstoupil trest smrti na dvoře jihlavské věznice v ranních hodinách dne 3. srpna 1951.[7] Jeho zpopelněné ostatky se nacházely v urně uložené v hromadném hrobě na brněnském pohřebišti spolu s urnami dalších popravených v důsledku zinscenovaných procesů. V roce 1968 byly ostatky předány rodině a v 70. letech minulého století se dočkaly odpočinku na hřbitově v Heřmanově (bydliště rodiny jedné z jeho sester). Očistění jeho památky od absurdních obvinění mohlo proběhnout až v devadesátých letech minulého století.

PhDr. Markéta Doležalová

 

Archivní dokumenty:

  1. Vazební fotografie Františka Pařila (zdroj: ABS).
  2. Návrh na zatčení Františka Pařila z 3. července 1951 (zdroj: ABS).
  3. Zpráva o zatčení otce Františka Pařila ze dne 6. července 1951 (zdroj: ABS).
  4. První strana tzv. ustanovky z vyšetřovacího spisu. Šlo o stručnou informaci k biografii, názorům a postojům, veřejné činnosti a stykům, která byla výsledkem sběru informací od spolupracovníků Bezpečnosti v místech působiště patera Pařila. Ustanovka je datována 28. června 1951, několik dnů před jeho zatčením a před střelbou v babické škole (zdroj: ABS).
  5. Druhá strana tzv. ustanovky z vyšetřovacího spisu (zdroj: ABS).
  6. První strana tzv. otázkového protokolu sepsaného s Františkem Pařilem při vyšetřování a datovaného dne 8. července 1951 (zdroj: ABS).
  7. Dvanáctá, závěrečná strana tzv. otázkového protokolu o výpovědi, závěrečné přiznání vynucené na Františku Pařilovi a propagandisticky využité v kampani provázející proces (zdroj: ABS).
  8. Nedatovaný lístek ručně psaný tužkou a přiložený k vyšetřovacímu spisu, připisovaný Františku Pařilovi. Měl sloužit jako důkaz jeho konspirativního styku se skupinou Ladislava Malého. Parafa „Sv. T.“ byla vykládána jako heslo nebo krycí označení otce Pařila „Svatý Tadeáš“ (zdroj: ABS).
  9. Dvaadvacátá strana obžaloby obsahující první část vykonstruovaných obvinění (zdroj: ABS).
  10. Třiadvacátá strana obžaloby s druhou částí obvinění proti otci Pařilovi (zdroj: ABS).

 

Prameny:

  • Archiv bezpečnostních složek
    • f. Krajská správa StB Brno, sp. zn. V – 1645
  • Národní archiv
    • f. Generální prokuratura a Státní soud, spis nedohledán (pravděpodobně dosud připojen k dokumentaci rehabilitačního řízení u Nejvyššího soudu).

 

Literatura:

  • JANOUŠEK, Pavel: Případ Babice, Třebíč 2001.
  • NAVARA, Luděk – KASÁČEK, Miroslav: Mlynáři od Babic. Nová fakta o osudovém dramatu padesátých let, Brno 2008.
  • RÁZEK, Adolf: StB + justice nástroj třídního boje v akci Babice. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2002.
  • SLANINA, Josef: Poznatky z šetření kauzy Babice po roce 1990. Příspěvek na konferenci v Třebíči v r. 2001 pod názvem „Babice po půl století“, ČKA, Praha 2002.

 

K postavení církve a pronásledování kněží:

  • FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří: Katolická církev a totalitarismus v českých zemích, Brno 2001.
  • HANUŠ, Jiří – MAREK, Pavel: Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno, 2006.
  • KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, Brno, 1993.
  • VAŠKO, Václav: Neumlčená II – Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, Praha 1990.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále I – Církev zkoušená (1945 – začátek 1950), Praha 2004.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále II – Církev bojující (1950 – květen 1960), Praha 2007.
  • VAŠKO, Václav: Dům na skále III – Církev vězněná (1950–1960), Praha 2008.

 

[1] Sourozenci Františka Pařila: nejstarší bratr Josef převzal po otci hospodářství ve Vidoníně (Josef Pařil starší zemřel v roce 1947). Druhý bratr Ludvík byl rovněž rolníkem ve Vidoníně. Poslední z bratří Severin šel ve stopách staršího bratra. Působil jako katolický kněz v době Františkova zatčení na faře v Javornici u Rychnova nad Kněžnou a měl u sebe coby kuchařku mladší sestru Marii. Společně se starali o ovdovělou matku. Další sestra Zdislava se provdala za drobného živnostníka, krejčího Jonáše, a bydlela v Heřmanově u Velkého Meziříčí. Kromě těchto sourozenců uváděných ve výpovědích měl František Pařil ještě nevlastní sourozence z prvního manželství svého otce a bratra Jaroslava narozeného r. 1918.

[2] Jedná se o citaci z vyšetřovacího spisu vedeného Krajským velitelstvím StB Jihlava, konkrétně z výpovědi ze dne 5. července 1951, strana 2. První část tohoto vyjádření budí pochybnosti: stěží si lze představit, že by se uvedenými výrazy kněz o svých církevních představených vůbec vyjádřil. Druhá část výroku o „kladném stanovisku k lidem“ vnáší do protokolu rozpor jiného druhu: protiřečí snaze vylíčit P. Františka Pařila zcela černobíle jako faráře nepopulárního, necitlivého vůči mínění farníků, soustředěného na literu a nikoli na obsah kněžské služby a na vlastní farní hospodářství. Je ovšem třeba připustit na základě dochovaných dokumentů a vzpomínek na jeho působení v Horním Újezdě, že se velké oblibě místní farnosti netěšil. Nebyl vstřícně přijat už při příchodu a mínění svých farníků si k sobě nenaklonil ani prováděním úprav na místním hřbitově.

[3] Tyto informace jsou čerpány z vyšetřovacího spisu, z tzv. ustanovky neboli hlášení o politických názorech, veřejných projevech a činnosti, chování za okupace a po ní, rovněž o přátelích a známých vyšetřované osoby získaných od místních informátorů. Obvykle se tato hlášení zaměřovala i na vyhledávání slabostí vyšetřovaných nebo podezřelých a tam, kde se slabá místa nalézat nedařilo, si vypomáhala snůškou klepů a pomluv. Ustanovka na Františka Pařila byla sepsána dne 28. června 1951.

[4] Ladislav Malý (1920–1951) se vydával za agenta západní zpravodajské služby v hodnosti kapitána. Využíval toho, že se na přelomu čtyřicátých a padesátých let po útěku za hranice pohyboval střídavě v Bavorsku a v Rakousku, kde přišel do kontaktu s pracovníky těchto služeb. Zaměřoval se na předem vytipované osoby, které lákal k násilné činnosti proti funkcionářům KSČ, JZD a místních samospráv. Nezkušeného Antonína Mitysku, spřáteleného s rodinou Plichtových ze Šebkovic, svedl 30. května 1951 k účasti v partyzánské činnosti proti režimu. Tuto činnost si mladý muž podle svých pozdějších výpovědí před vyšetřovateli naivně představoval jako „organizování odhodlaných lidí nespokojených s utlačováním, jejich vyzbrojování a přípravu na chvíli, kdy parašutisté z ciziny zahájí ozbrojené akce“. Pro římskokatolické kněze měl Malý připravenu důvěryhodně znějící historku: potřebuje jejich pomoc, protože se podílel na útěku arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969) z internace. Připravuje jeho cestu za hranice a arcibiskup ho pověřil, aby mu obstaral důvěryhodného kněze jako zpovědníka. Tuto smyšlenku si vyzkoušel na svém bývalém spolužákovi z gymnázia, faráři v Rokytnici nad Rokytnou Janu Bulovi (1920–1952), i na babickém faráři Václavu Drbolovi (1912–1951). Pamětníci označují Ladislava Malého za agenta StB, jeho spolupráci se však nepodařilo doložit žádným písemným důkazem. Další verze je, že dobrodruha a alkoholika Malého StB obratně manipulovala prostřednictvím některého z řady agentů nasazených proti stoupencům bývalých demokratických stran, odpůrcům kolektivizace, věřícím a kněžím v regionu Moravské Budějovice – Třebíč.

[5] Zásah proti místním funkcionářům v obci Cidlina byl ukázkou nepředvídatelného a avanturistického chování „kapitána“ Malého. Onoho večera 14. června 1951 náhle prohlásil, že je třeba „vybílit to v Cidlině“. Nic nedal na přesvědčování svých společníků, že jde o nebezpečný nápad, který by mohl ohrozit jejich hlavního „ubytovatele“ Ludvíka Stehlíka. Ozbrojená skupinka vytáhla doslova z postelí předsedu místní organizace KSČ (dále jen MO KSČ) Jakuba Janouška, tajemníka okresního národního výboru Františka Píšu a zástupce Akčního výboru Národní fronty Josefa Lásku. Nahnali je do školy, kde na učiteli a jednateli MO KSČ Františku Žampovi požadovali předložení stranické dokumentace. Antonín Mityska na rozkaz Ladislava Malého postřelil Františka Píšu. Když se „trestné komando“ přesvědčilo, že jsou všichni funkcionáři dostatečně vyděšení, pobavilo se přehráváním desek na školním gramofonu a odtáhlo.

[6] Uvedený odsuzující výrok byl publikován v tzv. Ordinariátním oběžníku čj. 2536 ze dne 15. července 1951. Dne 25. června 2001 byl Interdiecézním soudem Arcibiskupství pražského prohlášen za kanonicko-právně neplatný, s poukazem na to, že obžalovaní ve svém odvolání předložili argumenty, které civilní soud vůbec nevzal v úvahu. Biskup jednal bez potřebných informací a v situaci, kdy ani nemohl mít k dispozici rozsudek nad oběma kněžími.

[7] Spolu s ním byli popraveni následující odsouzení v témže procesu: Antonín Plichta starší, Drahoslav Němec, Antonín Mityska, patera Václav Drbola, František KopuletýAntonín Škrdla. Dalších pět osob bylo v návaznosti na „babickou akci“ popraveno po souvisejících procesech uspořádaných v Třebíči a v Moravských Budějovicích. Jako poslední byl na popraviště donesen ochrnutý nejmladší syn Plichtových Stanislav. Stalo se tak v Praze na Pankráci 23. května 1953.

 

Celý článek publikoval Ústav pro studium totalitních režimů zde: http://www.ustrcr.cz/cs/frantisek-paril

 

Foto: Urna s ostatky P. Pařila byla uložena na hřbitově v Heřmanově teprve 60 let jeho zavraždění komunistickým režimem. Kněz František patří mezi jedenáct obětí Babického procesu z roku 1951.