Jdi na obsah Jdi na menu

Škody, které napáchal Jan Hus, jsou nedozírné

6. 7. 2016

Články, pro které byl Hus v Kostnici odsouzen, neposkytují jasný obraz jeho nauky. Podle tehdejšího a také pozdějšího obyčeje byly vybrány z jeho spisů a z žalob, které byly proti němu vzneseny, mnohé z nich se navzájem neliší, některé jsou pohoršlivé nebo pobuřující, nikoliv však kacířské a neobsahují soustavu Husova učení.

Díváme-li se na Husovo učení z pohledu systematické teologie, zjistíme, že zcela pravověrné je jeho učení o Bohu, o Kristu, o jeho vtělení a také o Matce Boží. V nauce o Eucharistii byl nakloněn Viklefovu remanenčnímu bludu (1). O svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění hříchů pouze ohlašuje. Stejně jako Viklef tvrdil, že dobré skutky vykonané ve stavu těžkého hříchu, jsou hříšné.

Zfalšovaný Augustin

Zcela bludná je však Husova nauka o církvi a její správě. Husův blud spočívá v tom, že církev svatou prohlašuje výlučně za souhrn předurčených a že na tomto základě chce budovat i církevní zřízení. Tím je zcela popřena viditelná bojující církev a její autorita.

Hus se přitom dovolává sv. Augustina a opírá se o citáty z jeho spisů. Ale toto není Augustinova nauka. Augustin vždy pokládal reálnou bojující církev za společenství předurčených i předzvěděných (2), dobrých i zlých, které spojuje víra, naděje, láska a svátosti a které řídí církevní autorita. Husova nauka je ovoce Viklefova pseudoaugustinismu, který Viklef převzal od Bradvardina a neprávem se přitom opíral o autoritu velkého církevního učitele sv. Augustina.

Katastrofální důsledky popření církevní autority

Po stránce teoretické neměla Husova nauka o církvi velký vliv. V prvních letech po Husově smrti se o ni přou Pavel Pražský a Šimon Tišnovský, ale později už o ní neuslyšíme. Ovšem prakticky měla velký význam a vliv. Popření božského původu Petrova primátu a odmítnutí učitelské autority a učitelského úřadu církve je hlavním ideovým podkladem husitství. Jediným zdrojem víry má zůstat Písmo svaté jako Boží slovo, zákon Boží má spravovat soukromý i veřejný život. Církevní autoritu jako formální zdroj víry má u pražského husitství nahradit univerzita a u táborského husitství autorita rozumu. A zde je tedy hlavní kořen náboženského rozkladu. Lidská autorita univerzity je příliš slabá na to, aby udržela jednotu i v samotné pražské straně, a proti táboritům je zcela bezmocná. Jelikož se sama postavila proti legitimní autoritě, nemůže žádat poslušnost od táboritů. Tak byla dokořán otevřena brána sektářství, kde každý pokládá svůj výklad Písma za neomylný, potírá každé jiné mínění a svůj subjektivní názor vnucuje druhým jako Boží zákon. Jakmile se tento fanatismus zmocní lidových mas, nikdo je nezastaví před ničením kulturních statků národa a ne-ušetří ani životy svých bratří.

Jestli je někdo hrdý na vojenské úspěchy Žižky a Prokopa pod praporem kalicha, musí mu krvácet srdce, když čte o ustavičných náboženských hádkách, bratrovražedných bojích, když vidí, jak se hroutí kláštery a chrámy a knihovny se obracejí v hromadu popela.

Výsledky reformních snah

Reformátorské Husovy snahy jsou v pražských artikulech formulovány spíše podle pojetí Jakoubka ze Stříbra než po-dle Husa. Jakoubkův kardinální programový bod – kalich, svoboda Božího slova, chudoba kléru a trestání kněžských hříchů světskou mocí – jsou sice ohlasem Husovy činnosti, ale chudoba duchovenstva je požadavek Jakoubkův. Problém je v tom, že tento program žádnou nápravu nepřinesl. Kalich se neosvědčil jako zázračný prostředek pro lidovou reformu, jak se Jakoubek domníval. Svoboda Božího slova byla míněna jednostranně a způsob, jakým bojovali pražští husité proti táboritům, českým bratřím a chiliastům, je samy usvědčuje ze lži. Husitský klérus stál mravně i intelektuálně mnohem níže než klérus katolický.

Trvalým výsledkem Husovy činnosti byl odpor proti Římu, který se křížovými výpravami a zrušením kompaktát ještě více vyhrotil a přivedl husitství do lůna protestantismu.

Tajemství Husových úspěchů

Že hnutí, které Hus vyvolal, tak hluboce zasáhlo do života celého národa, je ovšem výslednicí mnoha složek. Svědomí burcovala již dřívější reformní kázání Husových předchůdců a ti mu připravovali půdu zvláště v Betlémské kapli. Druhou složkou byly církevní zlořády, které zasáhly české země pozdě, ale tím intenzivněji, takže zde byly pociťovány trpčeji než jinde. Západní církevní rozkol značně snížil úctu k papežství a uvolnil pouta církevní poslušnosti. Univerzita podněcovala ducha kritiky a novotářství ve věroučných věcech.

To je prostředí, do kterého zasáhl Hus. Není pochybnosti, že velmi působila jeho osobnost. Jeho mravní bezúhonnost a horlivost, bystrá výmluvnost a smělost získávaly jak studenty na univerzitě, tak posluchače v Betlémské kapli. Reformní snahy, veřejné kárání kněžských chyb a kritika představených působily na mládež i na lid. Jednou získaná popularita se šířila do stále širších vrstev, zvláště když se Hus nepodrobil ani arcibiskupovi, ani Římu a když rostlo přesvědčení, že Hus je stíhán jen pro své reformní snahy. To byla půda pro přijímání viklefovských bludů a ovlivnila to skutečnost, že odpůrci těchto bludů byli němečtí univerzitní mistři a naopak obránce byl pokládán za obhájce národní cti. Tak dostávalo hnutí národnostní posvěcení a pomáhalo upevňovat Husovu autoritu. Husa podporovali Jeroným Pražský, Jakoubek a drážďanští mistři, kteří někdy zacházeli dále než Hus.

Není proto divu, že hnutí zachvátilo nejširší pražské vrstvy. To všechno by však málo prospělo, kdyby se Husovi nepodařilo získat podporu světské moci. Za své vítězství nad arcibiskupem a za přízeň české šlechty může Hus poděkovat králi Václavovi. Jen jeho ochrana způsobila, že husovský odboj se mohl udržet a upevňovat plných šest let. Strach před hněvem královského dvora uzavřel ústa mnoha Husovým protivníkům a mnohé přivedl dokonce do jeho tábora. Králi Václavovi byla reformační činnost vítaná, protože chtěl pokořit nenáviděnou kněžskou moc a požadavek kněžské chudoby vyvolával u šlechty vyhlídky na církevní majetek.

Na venkov se začaly Husovy myšlenky šířit již v roce 1408, jak píše Jan z Rakovníka v dopise Husovi. Studenti a bakaláři je hlásali při kdejaké příležitosti a vyvolávali nálady pro Husa a proti arcibiskupovi Zbyňkovi a proti Římu. Ale i Hus sám a jeho druhové se snažili o horlivou agitaci. Podobně jako Viklef shromáždil Hus kolem sebe kleriky, kteří jako potulní kazatelé šířili reformaci mezi lidem. Hus si je sám vychovával ve svém duchu. Jsou to také oni opisovatelé Viklefových spisů a sacerdotes dei pauperes et humiles, které Jakoubek povzbuzuje ve své obraně Viklefova Dekalogu, aby kázali všude proti falešným prorokům a poučovali věřící. Hus píše Wychovi, že kdekoliv se objeví takový hlasatel svaté pravdy (sanctae veritatis praedicator), všude se sbíhají lidé v zástupech a bouří se proti nehodnému kléru. Tito kazatelé působili bez církevního pověření, jak to Páleč Husovi právem vytýká. Když pak byl Hus vyhnán z Prahy a začal kázat na venkově i mimo chrámy, tento zjev a toto učení pro lid nebyly už nijak neobvyklé. Hus jen dokonával dílo, které vykonali jím vyslaní kněží.

A tak vyvolal Hus náboženské hnutí nejen silou bludných Viklefových myšlenek, ale také obratnou politikou, pevnou organizací a horlivou agitací. Toto hnutí mělo obrodit církev, ve skutečnosti však odtrhlo velkou část národa od církve a zapletlo český národ na dlouhou dobu do sporů a krutých náboženských bojů, které zasadily těžké rány jeho dalšímu vývoji a kulturnímu životu. (viz)

Pramen: Jan Sedlák: Mistr Jan Hus, str. 374–378

(1) Tento blud popírá přepodstatnění – změnu podstaty chleba a vína na podstatu  Těla a Krve Páně.

(2) Předzvěděný: ten, o němž Bůh předem ví, jaký bude jeho osud při posledním soudu 


 Celý článek najdete zde.