Jdi na obsah Jdi na menu

Vyjádření k aktuální situaci kolem mé osoby a mé kněžské služby

Drazí věřící, přátelé!

Rád bych se touto cestou vyjádřil k některým informacím o mé osobě a mé kněžské službě, které se v těchto dnech za vydatného přispění některých představených šíří. Nyní se budu snažit být stručný, ale některé otázky si zaslouží, abych je v násl. dnech rozvedl podrobněji. Teď tedy alespoň to hlavní:

1. Prý jsem byl na jednání 23. 2. t. r. v Brně u círk. soudu neústupný
Je to lež, neboť toho dne se žádné jednání nekonalo. Nebyl jsem na nic dotazován a nebyl mi předložen žádný návrh. Schůzku zahájil Mons. Orlita těmito slovy: "Vlastíku, dnes ráno pan biskup podepsal rozhodnutí, kterým ti zakazuje ..., přikazuje ..." atd. Dále to všichni znáte.

2. Prý neposlouchám papeže ani biskupa
Ani to není pravda. Je tomu přesně naopak. Papežská bula Quo primum jasně stanoví každému knězi západního obřadu právo i povinnost sloužit Mši svatou přesně tak, jak tomu bylo od nepaměti v tzv. římském ritu a jak to kodifikoval papež sv. Pius V. Jestliže tato bula nebyla nikdy nikým zrušena, zůstala v platnosti. Náš pan biskup mě během jednoho tel. hovoru přesvědčoval o tom, že tato bula je již velmi starou záležitostí a nemůžeme se jí tedy řídit. Nechť se, prosím, pan biskup nezlobí, ale takto bychom mohli zpochybňovat platnost jakékoli normy jen proto, že nám se již zdá velmi stará, zatímco jinému by se naopak tak stará nezdála a mohl by se domnívat, že stále platí. 

3. Prý bych měl nyní pobývat na Slovensku
Něco takového je vyloučeno hned z několika důvodů:
a) pravomoc každého diecézního biskupa končí na hranici jeho diecéze. Žádný biskup tedy nemůže nikoho ze své diecéze vykázat. Ani do sousedního Slovenska, ani do Austrálie, ani na Guantanámo (což by se některým zřejmě velmi líbilo).
b) pravomoc biskupa někomu zakázat či přikázat pobyt na nějakém místě se vztahuje pouze na území jeho diecéze a pouze na osoby tzv. "obžalované". Já jsem obžalován nebyl, proto biskup nemá ani nejmenší právo mi přikazovat nebo zakazovat pobyt na nějakém místě. Stejně tak nemá právo zakazovat mi výkon posvátné služby (CIC, kán. 1720-1722). Podle kán. 1723 bych musel být vyzván, abych si zvolil advokáta, příp. by mi musel být přidělen. Ani to se nestalo!
c) od 28. 2. t. r. jsem v pracovní neschopnosti a dle platných světských zákonů mám povinnost zdržovat se na adrese Horní Újezd č. p. 1. Z tohoto důvodu, ale zejména z důvodu mého zdravotního stavu je vyloučené nějaké stěhování kamkoli.
d) můj služební poměr v brněnské diecézi vůbec nepředpokládá mé působení v zahraničí. To znamená, že ani z pracovně-právních důvodů mi můj zaměstnavatel nemůže nařídit práci/službu v zahraničí.
c) zákony České republiky zcela vylučují možnost, že by nějaký její občan byl proti své vůli vyhnán mimo její území. Proto mě stát může pokutovat, zadržet na 48 hodin, uvrhnout do vazby či odsoudit k žaláři (příp. k trestu smrti), ale nemůže mě vyhnat z této země. 

4. Prý P. Jiřímu Dobešovi bráním v řádné správě této farnosti
Jak jsem se již zmínil výše, příkaz pobytu v zahraničí a zákaz sloužit jako farář této farnosti jsou evidentně protiprávní a já se budu dožadovat zrušení tohoto rozhodnutí. S ohledem na aktualní zdravotní stav a dočasnou pracovní neschopnost bych však v tuto chvíli úřad újezdského faráře stejně vykonávat nemohl. Plně tedy respektuji, že nyní je dočasným správcem (administrátorem) jmenován P. Jiří Dobeš. 

Z tohoto důvodu jsem mu hned v prvních dnech poskytl nezbytnou součinnost (předání klíčů od kostela, razítka, účetních dokladů, matrik a dalších knih) a domníval jsem se, že se uskuteční standardní předávka. O tu ale P. Dobeš nejevil zájem, přestože už předem věděl, že tato situace nastane (mě to bylo sděleno na biskupství až onoho 23. února). Teprve později, když se můj zdrav. stav ještě více zhoršil a potřeboval jsem hlavně klid na lůžku, začal se na mě opakovaně obracet s žádostmi o další součinnost při úkonech, které - z mého pohledu - nebyly a nejsou neodkladné. Opakovaně jsem se mu snažil vysvětlit, že v době pracovní neschopnosti nemusím, ale ani nesmím vykonávat pro zaměstnavatele žádnou činnost a při porušení této povinnosti mohu přijít o veškerý příjem. Když předávku nepovažoval za nutnou na konci února, kdy jsem toho byl schopen, domnívám se, že nyní bude muset počkat do doby, až toho opět schopen budu. 

5. Právo bydlet na faře v Újezdě
Když jsem byl 15. 10. 2014 jmenován farářem v této farnosti, vzniklo mi nejen právo, ale i povinnost bydlet na této faře. Biskup je povinen svým kněžím zajistit bydlení a stravu a vzhledem k tomu, že mi neposkytl (v době, kdy jsem byl schopen se přestěhovat) žádné jiné legitimní místo bydlení, neměl jsem jinou možnost, než zůstat zde (navíc, jak už jsem se zmínil výše, rozhodnutí o zbavení úřadu faráře bylo protiprávní a já jsem přesvědčen, že bude brzy zrušeno). Můj pobyt zde je navíc ošetřen platnou nájemní smlouvou. Nikdo tedy nemá právo bez mého souhlasu vstoupit do prostor, které obývám - naše zákony to kvalifikují jako trestný čin! 

Za zmínku snad ještě stojí otázka, zda by tato fara vůbec byla obyvatelná, kdybych v roce 2009 do jejích oprav nevložil veškeré své úspory a dar, který jsem v té době dostal od paní Janečkové na byt, který jsem pro ni tenkrát měl koupit v Třebíči a který by byl psaný na mě a po její smrti by mi zůstal. Újezdská fara byla tenkrát v havarijním stavu - farníci si to jistě dobře pamatují. Provedli jsme tenkrát opravy za více než milion korun. Opravy prováděla zdejší firma pana Vondry. Paní Janečková uhradila 250 tis. Kč, zbytek jsem platil já. Během dvou let jsme vyměnili všechny střešní latě, položila se folie proti propršení a nová betonová krytina. Obvodové zdi se staticky zajistily. Uvnitř se provedly nové omítky, nové rozvody elektřiny a vody, vybudovaly se dvě nové koupelny a nové odpady. Ve většině místností se udělaly nové podlahy. Obnovila se polovina fasády. Dešťová voda se svedla odpadními rourami až do rybníčku (přibližně 100 m).

Tyto značné prostředky jsme ani já ani paní Janečková nemuseli vložit do oprav této fary. Mohli jsme si za ně pořídit něco pro sebe, z újezdské fary by už dnes možná byly trosky a nemuseli jsme se dohadovat o tom, kdo komu zde nyní zavazí. Přesto se domnívám, že když jsme se tenkrát rozhodli tuto faru zachránit, že to špatné rozhodnutí nebylo, i když nějakého vděku se zde na zemi zřejmě nedočkáme. To však nevadí, věřím, že nám to bude k dobru připočteno jednou na věčnosti...

V Kristu Králi Váš P. Vlastimil Vojtěch Protivínský 

(Vyjádření k dalším otázkám budou brzy následovat)